Můj příběh se hodně liší od mnoha lidí pracujících ve STEM. Vyrůstala jsem v devadesátých letech v postsovětském Bělorusku. Bylo to pro mou zemi a mou rodinu těžké období. První počítač jsme si mohli dovolit, až když mi bylo 15 – to bylo v roce 2006. Když jsem vyrůstala, neměla jsem k technice žádný vztah a vlastně jsem se o to vůbec nezajímala. Vždy mě to víc táhlo k humanitním oborům: čtení, psaní a cizí jazyky. Tyto zájmy mě přivedly k tomu, že jsem se stala redaktorkou a novinářkou v nezávislém zpravodajském magazínu.
Když mi bylo 25, časopis skončil a já musela vymyslet, co dál. Věděla jsem, že se chci přestěhovat z Běloruska do Polska, a také jsem věděla, že mi chybí dovednosti, které potřebuji k tomu, aby byl tento přesun úspěšný. Po určitém zkoumání mi bylo jasné, že potřebuji technické dovednosti, abych se v nové zemi mohla uplatnit. Technologií jsem ale stále bála. Věděla jsem , že existují lidé, kteří umí programovat, a pak lidé z druhého tábora, kteří jsou zase lepší v humanitních oborech. Měla jsem pocit, že patřím do toho druhého tábora.